Historie obce Nahořany

 

 

 

Bezpečných zpráv, kdy obec Nahořany byla osídlena, nemáme. V roce 1923 při odkrývání základů v kovárně nahořanské č. 2 byl nalezen kámen s vytesaným letopočtem 1360. Samozřejmě nelze vyloučit, že k tomu datu 1360 již Nahořany jako sídlištní lokalita (tehdy začínající vesnice) existovaly. Ovšem ani uvedený samotný letopočet prokazatelně jejich existenci nepotvrzuje, neboť zde chybí její jméno. A proto je nutné vzít za povděk až tu dosud nejstarší písemnou zmínku k roku 1415. Uvedený letopočet 1415 jako první doložitelné písemné zmínky o Nahořanech potvrdil i Český zemský archiv v Praze ve své korespondenci s nahořanským kronikářem Václavem Pozdílkem. A dále i následná odborná literatura.

 

Nynější nahořanská lokalita se podle dosud nahodilých archeologických nálezů, které identifikují první stopy lidského osídlení, poprvé připomíná z období neolitu (cca 5. až 3. tisíciletí před naším letopočtem). Další nahodilé nálezy z období 9. a 10. století (střední doby hradištní) z okolí Nahořan a Velké Jesenice nelze ještě považovat za projev trvalého osídlení v těchto lokalitách. Následná středověká historie Nahořan původně souvisela s nedalekou lokalitou Krčín. Tehdy poddanská ves Nahořany náležela k majetkovému vlastnictví krčínské tvrze, která byla založena patrně již v průběhu 13. století. Od roku 1388 vlastnil krčínskou tvrz Beneš z Rýzmburku, jenž zemřel asi před rokem 1411. O čtyři roky později (1415) zemřela vdova Kunka, jíž “byl nebožtík Beneš na vsích Nahořanech a Šonově 500 kop věna zapsal”. Latinský originál, zapsaný ve dvorských deskách, zněl přibližně takto: “hered. in v. Nahorzan et in Ssonow post Kunkam, relictam Bennessii de Krczina”. Tento citovaný záznam, který svým obsahem se sice vztahuje před rok 1411, ale byl pořízen až roku 1415, je tedy nejstarší a tedy první písemnou zprávou o obci “in originali”, která je dosud známá odborné veřejnosti. Druhá písemná zpráva o Nahořanech se datuje až k roku 1460, kdy krčínské zboží koupil Sezema z Rýzmburka. Následně, po dalších známých majitelích, k datu 14. května 1484 koupil krčínského zboží (tvrz, poplužní dvůr a městečko Krčín spolu s okolními vesnicemi – celé Nahořany, Dolsko a Libchyně, dále části Mezilesí, Vrchoviny, Doubravice, Šonov a Přibyslav) Jan Černčický z Kácova. Ten své sídlo později přenesl do nově (roku 1501) založeného Nového Města “Hradiště” nad Metují, a proto se ves Nahořany (obdobně jako tvrz, dvůr a městečko Krčín) stala od počátku 16. století majetkovou součástí nově vzniklého novoměstského panství.

 

Ve školní pamětní knize zaznamenán jest v roce 1871 nález starých mincí těmito slovy, dne 26. března roku 1871 shořela Václavu Troutnarovi, sedláku č. 21 stodola. I nemeškal on ještě téhož roku novou stodolu stavěti, která do času připadlých žní skoro postavena byla. Když řemeslníci stavbu dokonávali, dělal nádeník Václav Dašek kolem té stodoly strouhy k odvádění vody dešťové a při kopání té strouhy vykopal hrnec punclový (hliněný), dle jeho udání asi dvoužejdlíkový, který byl plný starých stříbrných peněz, mezi nimiž bylo také několik dukátů. Něco stříbrných peněz a dukátů uschoval pro sebe, ostatní odvedl hospodáři. Stříbrné mince byly ale tak sešlé, že na nich nebylo možno poznati, ze které doby pocházely. Něco podobného měly s pražskými groši, raženými za času Jana Lucemburského. Dukáty byly dobře zachovalé z času Sigmunda krále uherského z roku 1419. Nálezce něco peněz prodal po 20 krejcarech, dukáty také odprodal a ten samý rok žebrák zemřel. Tolik uvedla zpráva.

 

Jan Karel Hraše, bývalý školní inspektor na základě spolehlivých dat a výpisů z archivů uvádí ve své knize „Zemské stezky a strážnice v Čechách“, že hlavní stezka zemská Kladsko – Polská, která vycházejíc z Prahy vedla přes Hradec Králové k Černilovu, k Rohenicům, Dolsku přes Nahořany k Provodovu a dále k Náchodu. Je téměř jisté, že při těchto stezkách stála kovárna i hospoda od pradávných časů. Tato stezka byla užívána již v dobách stěhování národů, kterou již naši předkové do nynější své vlasti se stěhujíce, od dřívějších obyvatelů – Bojů, Markomanů a Snévů poněkud upravenou našli. Nálezy starých římských mincí v lese Rousíně u Velké Jesenice svědčí o tom, že z dob římských císařů Klaudia r. 41 po Kr., Galia 68 po Kr. a Nerona r. 96 po Kr., tato stezka již byla používána a jmenované osady tam stávaly.

 

V Nahořanech nalézal se dvůr svobodný, vladyky Jana Šmádla z Ritrštejna. Tento purkrabí panstva novoměstského a dále hejtman panstva Černikovského koupil r. 1627 (v pobělohorské době) statek s chalupou od Jana Konečného za 600 kop grošů míšeňských a manželka jeho přikoupila pak o 3 roky později sad i s kovárnou. Statek tento byl osvobozen ode všech platů a robot hrabětem Adamem Trčkou z Lípy, pánem na Novém Městě. Císař Ferdinand III. povýšil Šmádlu roku 1637 do stavu vladyckého s příjmením z Ritrštejna. O tomto vladykovi kolovalo kdysi mezi nahořanským lidem mnoho pověstí. Pravda je, ale daleko prostší. Po Janu Šmádlovi na témže dvoře hospodařil jeho syn Rudolf Karel Šmádlo, purkrabí a konečně jeho syn Jakub Josef. Tento roku 1738 jako bezdětek zemřel. Dvorec přišel do rukou cizích a později jej společně zakoupili předkové nynějších vlastníků Mikuláš Kopecký a Jiří Ježek, kteří se o celý statek i pole rozdělili. Mikuláš Kopecký podržel pro sebe domovní stavení a Jiřímu Ježkovi připadla chalupa č. 5 a ten si potom na dvoře domovního stavení postavil statek č. 55. Nyní na domovním stavení č. 37 hospodaří Jana Vojnarová a na č. 55 Svatopluk Vlášek. Kovárnu pak od Jana Šmádly r. 1637 odkoupila obec nahořanská.

 

V Nahořanech do té doby nepoznali lidé válku. Po husistských válkách nebylo v okolí žádných bojů, až do války sedmileté. Potom ještě delší třicetiletá. Zde válka sedmiletá způsobila mnoho škod a obyvatelé trpěli velice. Tenkrát byla vesnice tak zpustošena, že obyvatelé tábořili pod Nahořany na nynějších „ohradách“ směrem k Dolsku. Hlad byl tenkrát takový, že lidé jedli nezralé ovoce a zvláště starší osoby po čtyřech lezli a když sobě držťku ze zabité krávy od vojáků ve vsi tábořících vyprosili a v kotli nad ohněm vařili, byli o tuto uvařenou držťku od jiných obráni, takže dokud vojsko v okolí tábořilo, stále hlad a bídu nesmírnou trpěli. I ve válce 1866, která se v bezprostřední blízkosti obce rozpoutala nebyla obec ušetřena nemilých a nepříjemných návštěv. Po první nešťastné srážce dne 27. června bylo ve staré škole nahořanské ubytováno 10 raněných, kteří od zdejšího Antonína Mertlíka léčeni byli. Po této první bitvě zmocnil se lidu v Nahořanech i v okolí takový strach, že kdo co mohl naložil na vozy a chudší i na trakaře naložili majetek svůj i dobytek hnali a tu bylo viděti pravý babylonský zmatek. Všechno se hnalo na tu stranu k Opočnu, kde ve dvorech opočenských laskavého útulku našli. Chalupnice Rýdlová z Klopotova zapoměla ve spěchu a zmatku své děcko, pozdějšího koláře Rydlu, dlouho jeho ztrátu nezpozorovala, až když konečně někde od Opočna proň se vrátila.

 

Stavení č. 34 je podle některých podání postaveno ze zlatých věcí, které po bojišti od mrtvých vojínů sebrali. Když po bitvě 2. července 1866 u České Skalice Prušáci odtáhli dále ku Hradci Králové, vraceli se obyvatelé zpět do Nahořan. V Náchodě zůstala jen menší pruská posádka, která do okolních vesnic na braní dobytka a jiných věcí vycházela. Dne 3. července po takové návštěvě v Krčíně, jeli k Luštinci, tam sebrali něco slámy a táhli dále po silnici k Nahořanům, kde se však lid shrotil a shlukl, proto vozy otočili a odjeli dále k Šonovu a Náchodu. Na žádost rychtáře Václava Pozdílka povolil podkrajský hejtman Stračovský 12 kvérů kromě těch, které si sami obyvatelé nasbírali na bojišti. Střeliva byl dostatek po rozprchlých vojácích. Pak byly Nahořany od hord pruských zlodějů – kobylkářů již uchráněny, zvláště, když se kolem vsi udělaly kamenné ploty a brány.

 

Brány v Nahořanech bývaly prý od nepaměti. Staří sousedé vypravují, že zde bývaly brány dvě na obou koncích obce a sice v místě, kde stojí brána nynější, kde vchází okresní silnice do obce od východní strany při statku č. 19 a druhá bývala prý na opačném konci obce u č. 1. Brány tyto jakož i kamenné ploty okolo obce měly chránit obyvatelstvo před lupičskými nájezdy zlodějských band ve válce třicetileté a v pozdějších nepokojných dobách. U č. 19 byla původně brána klenutá z obyčejného opukového kamene, měla velký průjezd pro povozy a po levé straně ze vsi malý průchod pro pěší. Na druhé straně byl průchod vytvořen v době nedávné. Výnosem okresního výboru 24. února 1882, kde nazvána je tato brána „ohyzdná komunikace po silnici této na újmu jsoucí“ nařízeno bylo tu bránu úplně rozbourati a skliditi. Obecní zastupitelstvo nerado by dalo bránu odstraniti, váhalo tudíž s jejím rozbouráním, až konečně nařídilo okresní hejtmanství do určité lhůty bránu odstraniti. V důsledku tohoto nařízení usneslo se obecní zastupitelstvo s povolením okresního výboru bránu rozšířiti, klenutí shoditi a upraviti novou bránu bez klenutí, která by byla také ozdobou obce.

 

Práci tuto dražbou pronajal Josef Pozdílek, soused z č. 27, ale poněvadž do určité doby hotov nebyl, pohrozilo hejtmanství, že odstranění brány dá provésti cestou exekuční, nebude-li práce hotova do 8 neděl. Lhůta ta byla dodržena, vystavena brána z pískovcového kamene a opatřena dvěma z pískovce vytesanými lvy. 3. prosince 1885 byla brána přijata a Josefu Pozdílkovi povoleno z obecní pokladny částku 463 zl. 26 kr. ve třech létech splatiti. Kámen s otvorem a nápisem, nalézající se dnes na levé straně ze vsi, byl umístěn ve staré bráně mezi velkým průjezdem a malým průchodem.

 

Kovárna v Nahořanech stávala od pradávna a dle zachovalých pamětí a předpokladů je možno ji považovati za nejstarší budovu v obci. Snad již v prvních dobách osídlení těchto končin byla v obci naší v těchto místech kovárna, neboť tudy vedla odbočka hlavní cesty Kladsko-Polské. Stezka tato vedla pod dnešní kovárnou z úvozové cesty nad dnešními Vojnarovými „ohradami“ a vyúsťovala asi v místě, kde je dnes stodola paní Věry Macháňové č. 44. V roce 1592 v soupise stavení v obci jest již kovárna uvedena. V roce 1630 koupila kovárnu manželka Jana Šmádly z č. 37. V roce 1837 prodána kovárna některým nahořanským rolníkům, kteří utvořili tzv. „kovárnický spolek“ a pronajímali kovárnu kovářům za určitých podmínek. Jedním z těchto kovářů byl jistý kovář Havel, který byl v Nahořanech více roků a odtud se odstěhoval na Rychnovsko. Po Havlovi byl po dlouhá léta kovářem v Nahořanech přepyšský rodák František Ježek, který je se svojí manželkou, rozenou Svatoňovou z Meziříčí, v nejlepší paměti starších osadníků. Nějaký čas kovařil zde i nynější meziříčský kovář Václav Ježek, synovec předešlého kováře. Poté Josef Sirotek, který u Františka Ježka tovaryšil. Zde se pak oženil a k úplné spokojenosti prováděl své řemeslo, ale předčasně zemřel v roce 1918 ve stáří 36 let. Sirotek byl poslední kovář ve společné kovárně. V roce 1920 koupil kovárnu od kovárenského spolku kovář František Ducháč, který se o koupi kovárny delší čas ucházel. Již jeho otec Václav Ducháč, dobrý nahořanský soused, který se přistěhoval ze Lhoty na chalupu č. 30 po Jakubu Havlínovi, se velmi ucházel a přičiňoval o kovárnu pro svého syna.

 

Proti kovárně stojí hospoda č. 3, která je zde také od pradávna a má asi spojitost s kovárnou při bývalé stezce zemské. Podle starých záznamů koupil roku 1635 od Doroty, manželky a vdovy po Adamu Houserovi statek Václav Anzorg. Tento prodal krčmu se vším příslušenstvím Janu Pavlovi z Městce a sám si ponechal krám řeznický při této krčmě se nacházející. Ke krámu vedly vedle nynějších schodů za dveřmi do sklepa ještě jedny podobné schody. Dále byl majitelem Matěj Ježek, který je však musel prodat a koupil ji v exekuční dražbě Josef Pick, továrník na kořalky a likéry z Nového Města n. Met. z podsíně, kde později obchodoval s kořalkou Frischman. Pick byl první žid v obci, podnikl v hospodě některé opravy, postavil sál s okny nahoře do oblouku, ale nahořanští občané tento židovský majetek v obci velmi těžce nesli. Pick tedy pronajal šenk s hospodou krejčímu Janu Hromádkovi, který krejčoval v č. 54, naproti škole v chalupě odkud pocházela i jeho manželka, rozená Kratěnová, tak zvaného „Šereckého Kratěny“. Nahořanští sousedé chtějíce se zbaviti žida, všemožně podporovali krejčího Hromádku a nutili ho takřka k tomu, aby hospodu v níž co nájemce šenkoval, při nejbližší příležitosti koupil. Stalo se tak roku 1898. Hromádko zůstal Pickovi hodně dlužen, ale sousedi ho podporovali přemístěním divadelního jeviště od Zlatníků k Hromádkom. Při založení Besedy byly zde konány časté schůze a téměř denní sešlosti, všechny bály a plesy i jiné zábavy konaly se jen u „Hromádků“, kterému se podařilo za takovéhoto porozumění sousedů vybřednouti z počátečních finančních nesnází. Později se různými obchody a machinacemi dopracoval pěkného majetku. Byl to výborný tanečník a rád si „vyhodil z kopejtka“. Hodně se účastnil veřejného života ve všech spolcích v obci. Po něm od roku 1920 nastoupil syn Václav. Jeho manželka, rozená Kujalová, byla velmi dobrá kuchařka a spolu s babičkou Vojnarovou, matkou paní hostinské z č. 4 a tetinky strážníkovy, vdovy po mladším bratru, starého šenkýře Hromádky Matěje, připravovaly velice dobré pokrmy, což bylo známo široko daleko.

 

Vedle hospody stál statek, kde se do dnešní doby říká „U Mertlíků“ nebo „V Mertlíkově“. Tento statek, o němž je psáno už v r. 1635 měl několik majitelů. Od roku 1817 do roku 1897 byli vlastníky statku otec a syn Mertlíkové, kteří nemálo přispěli k historii nahořanské obce. Podobně jako Pechancové na Hořičkách byli daleko široko známí jejich příbuzní Mertlíkové v Nahořanech. První z nich Antonín Mertlík starší, narozený roku 1793, byl synem sestry Václava Picha – Pechance, provdané za Mertlíka ve Světlé pod Hořičkami a vyučen byl od svého strýce, současně asi s Pichovým vnukem Antonínem Pichem, lidovému lékařství. Tento Antonín Mertlík přiženil se roku 1817 do Nahořan, vzal si za manželku vdovu po šenkýři Kopeckém z č. 3 a vyměnil později ten hostinec s bratrem zemřelého Kopeckýho za selský grunt č. 4. V tomto statku zařídil si Mertlík dosti velkou nemocnici, sám pak byl v Nahořanech 24 let rychtářem – přes památný rok 1848. Zemřel ve vysokém věku 85 let v prosinci 1878. Zápisy o vyhojených nemocných vedl až téměř do své smrti a poslední zápis z listopadu 1878 je následující: „Z Tisu Josef Dyntar, ruku pravou v lokti rozlomenou – 8 zl.“ Z manželství Antonína Mertlíka narodili se dva synové, Antonín a Václav, a tři dcery, z nichž jedna provdána za statkáře Housera z Dolska. Druhá měla mlynáře Štěpána z Osička a třetí byla provdána za rolníka Kutíka na Starém Plese a byla matkou známého lékaře a majitele nemocnice MUDr. Aloise Kutíka na Hořičkách. Historické dny 1848 týkaly se nahořanských občanů zvláště blízko a nepříjemně. V „Rydlově kronice“ je o roku 1848 mnoho poznamenáno. V tomto převratném roce se z naší obce zúčastnili studentských bouří v Praze čtyři studenti medicíny – a to dva bratři Mertlíkové z č. 4 a dva bratři Ježkové z č. 25. Při pronásledování studentů a jejich persekucí rakouskou tehdejší vládou, uprchl Antonín Mertlík do Štýrského Hradce a pak až do Padovy v Itálii, načež později se vrátil do Prahy a získal diplom lékařský. Hojil a napravoval u nás ve svém statku zlomeniny až do své smrti roku 1896. Podle vedeného „Kranken-protokolu“ (záznam o nemocných) vyhojil jen za dobu 15 let od roku 1866 ve své nemocnici č. 4, 3139 nemocných. Je pochován na našem hřbitově na levou stranu od márnice. Hrob je oplocen malým železným plůtkem, obrostlý sytě zeleným barvínkem se světle modrými květy. Pomoc doktorů Mertlíků byla vyhledávána i z míst velmi vzdálených z Kladska, Levína, Doudleb, Věkoš, Rychnova, v roce 1865 byl v léčení v Mertlíkově nemocnici od 13. května do 28. října později známý skladatel šestadvacetiletý Josef Kmoch z Kolína za odměnu 12 zl. 50 kr. Tento poslední nahořanský doktor Antonín Mertlík se nešťastně v mladém věku zamiloval do Anny Valáškové, dcery rolníka z č. 23. Ta se však provdala za mlynáře Prouzu na „Kozinku“ u Police nad Metují. Proto zůstal mladý lékař až do své smrti svobodný. Tato láska měla pak velký vliv na celý jeho život. Oblíbil si veselou společnost a zejména v posledních letech svého života rád pobýval v hospodách a platil společníkům útratu. Mnoho z Mertlíkova umění pochytil muž jeho neteře, rozené Houserovy z Dolska, sedlák, vlastenec, historik a sběratel starožitností Josef Rydlo č. 18, který také vařil dobré masti na zlomeniny, obraženiny. Lehčí případy sám také hojil a zejména dovedl připravit velmi dobrou mast na tvrdošíjné lišeje a jiné kožní nemoci. I bolavý zub dovedl vytáhnout. Naučil umění vařit masti také Alžbětu Pavlíkovou z č. 20, která si však recept vzala s sebou do hrobu. Své tajemství bohužel nikomu ve vsi neprozradila. Mertlíkův rod žije v dobré paměti nahořanských občanů do dnešních dnů.

 

Naše vyprávění o Nahořanech by nebylo úplné, kdybychom si nevšimli kaple. Na jejím místě stála dřevěná zvonička. Podnět k postavení kaple dán byl od Václava Housera, rolníka č. 26, který ve svobodném stavu do smrti setrval. V poslední vůli, 200 zl. na ten účel odporučil, aby v Nahořanech byla kaplička postavena a do ní obraz sv. Josefa dán byl. Zemřel roku 1855. Teprve za několik let, za starosty Jana Valáška č. 23, se začala stavět v obci kaplička. Dne 3. července 1860 položen byl základ ku stavbě kaple za přítomnosti obecního zastupitelstva a obyvatelů celé obce. I školní mládež s tehdejším učitelem Václavem Hofmanem se zůčastnila a zapěla náboženské písně. Toho roku dospělo se ku pokrytí stavby a postavení dřevěné věžičky na níž za přítomnosti veškerých osadníků postaven byl kříž, a pod ním v pouzdru umístěna pamětní listina s některými druhy peněz. Pamětní listina byla při opravě kaple nalezena a zachována s jinými památkami. Do dřevěné věžičky zároveň v den jejího postavení, 15. října 1860, zavěšen byl malý zvonek, dosavadní tzv. umíráček, který dříve byl na sloupu v těchto místech zavěšen. Roku 1861 věnoval v poslední vůli 100 zl. Matěj Ježek z č. 55. Následujícího roku 1862 byla stavba i výzdoba kaple ukončena, tak že mohla být posvěcena. Dlužno připomenout, že téměř všichni občané tehdejšími dobrovolnými dary i pomocí ku postavení kaple přispěli. Obraz “Rodiny Páně”, který byl dříve v děkanském kostele v Novém Městě nad křtitelnicí zavěšen, přičiněním tehdejšího děkana Jana Karla Rojka, vlasteneckého kněze a národního buditele, byl do kaple darován samým panem děkanem, vyčištěn a do nového rámu v Praze zhotoveném, zadělán. Osm mládenců pak obraz ten z Nového Města přineslo a sám děkan Rojek jej na zeď nad oltář zavěsil. Antonín Mertlík, otec a syn, darovali nový zvon. Ulit byl v Hradci Králové se jménem “Maria Josef” a vážil 78 liber. Roku 1876 byly koupeny na kruchtu staré varhany z kostela sv. Michala z Náchoda. Když roku 1908 dřevěná věžička kaple tak sešla, že nebylo možno již zvonit bez obav, aby se něco nešťastného nepřihodilo a oltář se nalézal ve velice špatném stavu, bylo přikročeno k rekonstrukci kaple, kterou provedl pan Jirsák, zednický mistr z Dobrušky tím, že byla rozšířena kaple v průčelí na západní stranu, postavena nová zděná věž a ostatní, jak je v dnešní podobě. Nový oltář daroval Josef Cvikýř, rolník č. 22, nový zvon na věž daroval JUDr. Jan Valášek, zdejší rodák z Náchoda. Bohužel tento nový zvon při vyzvánění v roce 1914 praskl a byl za války 1916 i se zvonem “Antonínem” zrekvírován a na věži zbyl pouze umíráček, který také tomuto počínání nekřesťanskému v roce 1918 “odzvonil”.

 

Od kaple přes náves stojí nahořanská škola. Byla ze dvou tříd, dvou světnic, kuchyně a komory pro řídícího učitele, jedné světnice pro učitele mladšího. Dále zde byl dřevník a sklep. Byla společným majetkem všech přiškolených obcí, tj. Nahořan, Lhoty s Doubravicí a Dolska. Vystavena je z cihel a kamene, pokrytá břidlicí. Kolem je zahrada, opatřená železným plotem. Škola v Nahořanech byla založena roku 1798 a vyučovalo se původně v tzv. “Pastoušce” v bývalém č. 8 a pokud paměti sahají, vyučoval na této škole jakýsi Matěj Štěpán a po něm pak Václav Lichý. V roce 1845 – 1847 je vyučováno v č. 16. načež od panství novoměstského byla najata k témuž účelu chalupa č. 9. tzv. “Rybárna”. Po Václavu Lichém stal se učitelem roku 1857 Václav Hofman, který začal psáti od téhož roku “Pamětní knihu filiální školy v Nahořanech”. V roce 1863 jest uvedeno tímto učitelem, že se učí ve jmenované panské chalupě v jedné světnici a ve druhé je byt učitele. Stav školy je dobrý. Vyučuje se každodenně před i popoledni 5 hodin v české řeči. Patron školy, dědicové po knížeti Janu z Dietrichstejnu, kterýž to patron dává k vyhřívání školní světnice tři a půl sáhu měkkých polen a dvě kopy otýpek. Mimo skromného platu dostávají učitelé od rolníků, 51 bochníků chleba ročně. Roku 1866 byla podána představenými školních obcí žádost o postavení nové školy, kterou stavěti měla novoměstská vrchnost dle nějakého rozsudku krajského úřadu z roku 1844. Okresní úřad ustanovil, že stavba nové školy má býti v roce 1868 hotova. Gruntovní vrchnost se však odvolala z tohoto výnosu a místodržitelem bylo nařízeno, že školu mají si postaviti přiškolené samotné obce na svůj vlastní náklad, proti čemuž tyto podaly rekurs na ministerstvo vnitra do Vídně, odvolávající se na práva, vydobytá roku 1844. Na to byl patronát školní zrušen, převeden na školní obce, které také museli opatřit poprvé tento rok, topení pro školu. Roku 1873 odešel učitel Václav Hofman do pense a bylo mu uděleno za zásluhy čestné občanství. Po něm nastoupil František Falta. Dne 13. března 1876 rozhodla místní školní rada, aby se ještě ten rok postavila nová škola. Nákres školy provedl stavitel Štěpán a stavba byla propachtována ve dražbě staviteli Buršíkovi z České Skalice. Na jižní straně jsou základy přes 1 sáh hluboké a pamětní kámen položen byl na severovýchodním rohu 19. června roku 1876. V základním kameni jest uložena pamětní listina a různé památnosti, zvenčí je pak vytesán nápis “L.P. 1876”. Zemská školní rada výnosem ze dne 28. března 1877 povolila rozšíření školy z jednotřídky na dvoutřídní. Dostavění školy stalo se 14. června 1877. Jakmile byla škola místní školní radě odevzdána ke svému účelu, bylo dne 26. srpna 1877 slavnostní svěcení budovy. Učitelé, kteří se do dnešní doby vystřídali a působili na zdejší škole jsou zapsáni ve školní kronice. Jak přišel do Nahořan pan učitel Rudolf Hartvich. Mladší učitel nahořanské školy František Zemek nastoupil místo učitele v Olešnici u Červeného Kostelce. Byl jmenován na jeho místo od 1. ledna 1888 Rudolf Hartvich kandidát učitelství. Byl ze začátku výpomocným podučitelem. Narodil se 18. srpna 1867 v Nové Vsi, okres Žamberk. Školu obecnou navštěvoval v Kunštátě od roku 1873 do roku 1879, načež vstoupil do c.k. gymnázia v Rychnově nad Kněžnou, kde 1887 odmaturoval. Chtěl se věnovati stavu učitelskému, žádal o místo výpomocného podučitele, které také od 1. ledna 1888 v Nahořanech obdržel. V témže roce podrobil se zkoušce dospělosti na c.k. učitelském ústavě v Hradci Králové. Po té byl jmenován prozatímním podučitelem, potom učitelem. 16. května 1913 jmenován řídícím učitelem až do odchodu na odpočinek. Vychoval 2 generace nahořanskych občanů. Na Vojnarově statku č. 18 tento nejlepší učitel, výborný hudebník, pokladník místní Kampeličky, žil až do své smrti. Tento učitel byl také prvním majitelem radiového přijímače od roku 1923. Mnoho občanů chodilo do školy poslouchat vysílání. V roce 1926 vyměnil jej za novější přístroj a protože občané měli vždy přístup k poslechu, věnovala obec na nový přijímač obnos 1050,- Kč. Takto byl veliký pokrok a mezi dvěma světovými válkami sledujme další technické a zlepšovací poměry v naší obci. Už v roce 1920 se za finančního přispění obce začala provozovat státní autobusová doprava N. Město – Rychnovek – Jaroměř. Protože se ale nevyplácela, byla v roce 1924 zrušena. Později soukromníci Hajzler a Marel krátkou dobu tuto linku jezdili a od nich převzal linku Václav David. V roce 1930 Václav Mráz z Rohenic zahájil linku z České Skalice přes Nahořany, Nové Město, Dobrušku, kterou pak prodloužil až do vsi Dobré, kde žil. Měl ještě druhý autobus. Jeho bratr Josef se přiženil do Nahořan a tímto druhým autobusem prováděl různé zájezdy.

 

Na okrasu obce byl odhalen pomník padlým obětem v první světové válke a byl vysvěcen v tomto samém roce i kříž uprostřed obce. (V roce 1888 se začalo pohřbívat na novém hřbitově). V roce 1928 smlouvou se vsí Dolskem, bylo dohodnuto, že i Dolští občané měli možnost pohřbívat svoje zesnulé na nahořanském hřbitově. V tomto roce byl vydán na veřejnost projekt na vodní nádrž “Rozkoš”. Proti tomuto zatopení Rozkoše bylo velké pobouření mezi obyvatelstvem. Někteří rolníci namítali změnu klimatu v okolí nádrže, mnoho námitek katastrofického rázu bylo z důvodu prasknutí hráze a z toho plynoucí záplavy až daleko v Polabí. Dnes vidíme, že tyto názory byly mylné. V roce 1930 byl v Nahořanech zaveden telefon. V hostinci “U Zlatníků” v síni byla hovorna. První rozhovor zahájil poslanec Václav Pozdílek, který dne 5. června toho roku zatelefonoval z Prahy do Nahořan. Hovor přebral Jan Zlatník. V roce 1931 bylo zahájeno jednání o definitivním provedení regulace potoků a rybníků a celkové kanalizaci. Tři roky potom nebyly prováděny žádné akce v obci. Pouze bylo provedeno nabídkové řízení na tyto práce, kdy vyhrála firma ing. Karla Krixe z Litomyšle, které byly poté práce zadány. Rozpočet předložila tato firma na 320.000 Kč. Až v roce 1934 zjara bylo přikročeno ke skutečnému provedení prací. Na stavbě pracovalo asi 50 dělníků a dokončení bylo v listopadu. V době hospodářské krize a nezaměstnanosti byl zájem dělníků o práci veliký. Finanční náklad byl ve skutečnosti 290.000 Kč. V roce 1937 firma Kubeček a Stehlík postavila “Švehlův dům”. V tomto, na svou dobu pěkném moderním domě bylo umístěno a na boku vypsáno obsazení místností. Obecní úřad, Rydlovo muzeum, Kampelička. V zadní místnosti byl ještě byt pro obecního strážníka. Vpředu na čelním místě byl nápis “Švehlův dům”, který ale byl některým občanům trnem v oku, proto byl na začátku německé okupace zahlazen maltou.

 

1938 byl rokem provedené mozaikové výdlažby silnice přes celou vesnici. Celou stavbu provedl dlaždičský mistr Šmída z Nového Města. Velký náklad půl milionu korun obec splatila 20%. Větší část byla dotace státu, kterou vymohl poslanec Václav Pozdílek. Také v tomto roce byla provedena další významná stavba, obecní dům pro osm nájemníků. Bydlení to bylo velice skromné, nájem byl podle toho také upraven. Stavba stála 170.000 Kč také za podpory státu.

 

Další významnou akcí na konci tohoto desetiletí bylo v roce 1939 vyasfaltování okresní silnice z Nahořan do Nového Města. Obsazením naší země nacistickou armádou skončily i pro naši obec časy mírového budování. Obyvatelé měli jiné zájmy a starosti a na úpravy nebyly peníze, ani čas. Starosta Jan Slánský a bývalý poslanec Václav Pozdílek mohli být hrdí na práci, kterou v tomto plodném období desíti let vykonali. Byla to jedna z nejhezčích a nejupravenějších obcí v celém okolí.